Stand up show Miloše Čermáka a jeho přátel (Praha 26.11.2015)

Warning: in_array() expects parameter 2 to be array, string given in /mnt/web-data2/zemanci_eu/public_html/www/wp-content/plugins/facebook-button-plugin/facebook-button-plugin.php on line 277 Warning: in_array() expects parameter 2 to be array, string given in /mnt/web-data2/zemanci_eu/public_html/www/wp-content/plugins/facebook-button-plugin/facebook-button-plugin.php on line 280

Tento příběh nezačal ve čtvrtek 26.11.2015, ale o nějaký pátek dříve. Přesně řečeno začalo to předchozí knihou psanou z fleku na sklonku roku 2014 a naší komunikací ohledně ilustrace. V naší komunikaci bylo pár slabších míst z obou stran, ale nakonec se vše zdařilo, díky velmi vstřícnému a korektnímu přístupu ze strany Miloše. Vlastně celá ta anabáze vedla k mému výletu do prahy na jedno odpoledne trvající téměř do půlnoci.

Naplánoval jsem si jet do Prahy tentokrát se Student Agency, protože se mi nechtělo řídit, protože mi to připadalo ekonomičtější a protože jsme byl zvědavý, jak se to změnilo, neboť jsem se s nimi vezl naposledy v roce 2011. Komfort nákupu a plánování byl na úrovni, která mi připadala minimálně hodná počátku 21. století. Když se mi podařilo najít bezplatné parkování problíž Grand Hotelu v Brně, tak jsem zajásal, protože cena placeného parkoviště by dala takovou cenu jako 1,5 lístku do Prahy. Trošku nesmyslné úředníci z Magistrátu města Brna. Komfort autobusu jako takového šel řádově pro mě velmi nahoru a vlastně jsme se tam cítil i líp než v letadle. Spousta místa, ceny nadstandardních poživatin v rozumném cenovém pásmu, ochota personálu na velmi příjemné úrovni. Co mě trochu iritovalo bylo připojení k internetu, to bylo dosti nestabilní a tak moje práce byla nepříjemně přerušována novým připojováním a výpadky.

Na Florenc jsme přijeli podle plánu a tak jsem měl 2 hodiny čas na dojití do divadla Troníček a najití zajímavého místa pro večeři. Vynechám podrobnější popis mého znechucení tak kvalitou a kvantitou malé kávy v místním občerstvení na Florenci. Vydal jsem se hledat místo kde bych mohl povečeřet a neutratit přitom zbytečně mnoho peněz za něco, co neodpovídá mému novému jídelníčku. A tak jsem minul Vánoční trhy, spoustu pochybných podniků, okoukl jsem i úžasný obecní dům a restauraci v něm – vzpomínka na film Obsluhoval jsem anglického krále, a Na Přikopě jsem našel japonskou restauraci UMAMI.Po dlouhém vybírání a váhání jsem si vybral SAKE SHISO (detaily najdete na jejich stránkách v sekci Speciality z grilu).  ochutnal jsme i japonské pivo KIRIN a na chuť ještě DRAGON ICE TEA. Obsluha byla vynikající a na úrovni.

Dosud to vypadalo na velmi vydařený den, který ještě zdaleka nebyl u konce a sliboval zajímavé pokračování.

Divadlo jsem docela v pohodě našel a vevnitř se tyčila impozantní postava Miloše Čermáka, kterému jsme se představil s přídomkem oblíbený dopisovatel. Já jsme věděl, že je Miloš vysoký, ale to živé setkání s mými 195 cm mě uvedlo do reality. Při odevzdání kabátu do šatny jsem s mistrem pera zkontroloval připravenou ilustraci., která zde sloužila jako dočasná výzdoba. Pokračoval jsme dál už sám prohlídkou prostor divadla, kde jsem se ocitl poprvé. Příjemné malé prostory mi byly sympatické a čekal jsem co se bude dít dál. Bylo ještě mnoho času do začátku a tak jsme se usadil a sledoval nově příchozí.

Všiml jsme si i šarmantní dámy a tipoval jsem, že její doprovod jsou její děti. Pochopil jsem, že chystají nějaké pohoštění po stand up show. Vypadalo to, že docela bojuje s řezáním chleba na plátky a s úsměvem se na mě otočila a krásným oslovením „Vy se tak krásně usmíváte, nechtěl byste nám pomoct?“  mě upoutala a v kombinaci s předchozím průběhem dne jsem samozřejmě odpověděl kladně a jal jsem se nože a pustil se do zápolení s chlebem. U toho jsme se dozvěděl o tom, kde tento úžasný chléb prodávají, jak s Milošem dělali paštiku a dozvídal jsme se také drobnosti o příchozím přátelích této úžasné dámy. Byl jsem požádán zda bych mohl pokračovat i s tou paštikou a já souhlasil, že si tak alespoň zkrátím dlouhou chvíli. Během této bohulibé činnosti jsme si se Sentou potykali, byť jsme se snažil oponovat, že ona mi tykat může a já budu dál vykat. No přišlo mi to neuvěřitelné, že si s touto dámou mohu tykat. Ano s touto velmi chytrou a úspěšnou ženou, které nechybí úsměv, elegance, krása, přátelskost a odzbrojující úsměv.

Zanedlouho po dokončení příprav jsme se přesunuli od sálu určeného pro hlavní hřeb večera. Lidí dorazilo zřejmě víc, než bylo plánováno a tak se přidávaly židle. Když nestačila nová místa v sále, tak se organizátoři pustili do odvážného kroku a umístili židle po stranách i na jeviště. Tím se někteří diváci dostali ještě blíže celému dění. Vyjmenovávat kdo všechno vystupoval tady nebudu, protože jsme byl hlavně líný si to zapisovat, abych tu dodal přesný seznam. Podstatné si myslím bylo a je, že to bylo zábavné, vystoupili tam zajímavé osobnosti, které jsem předtím víceméně neznal. Sál při této terapii burácel smíchem a já sledoval Sentu, která nakukovala do sálu, když hovořil Miloš, smála se jeho historkám, vtipům a já jsem dospěl k pocitu, že v jejích očích vidím záblesky lásky a obdivu k Milošovi. Možná se mýlím, ale já to viděl. 🙂

Křest umocnila i přítomnost ilustrátora knihy, takže do knihy přibyl i jeho podpis. Tímto se večer přehoupl k podepisování knížek,  rautu, povídání si s protagonisty večera a získáváním nových známostí. Svatomartinské víno teklo proudem a já si obstaral jeden výtisk knihy za peníze a druhý dostal od Miloše jako dar. Nechal jsme si obě knihy vybavit podpisy autora i ilustrátora a i moje ilustrace kosmonauta má podpis autora :). Strávil jsem nějaký čas u stolu se Sentou a jejími přáteli, kde jsem se občas i zapojil do diskuze. Povídal jsem si i se Sentou o její práci a nedávné minulosti a zážitcích. Rozhodně je Senta člověk, který i touto drobnou konverzací inspiruje a dodává chuť něco podnikat a dělat.

V této příjemné spolčenosti jsem se zapomněl a tak jsem se na cestu k mému spoji, který měl odjezd 5 minut před půlnoci, vydal o 10 minut později, než by bylo zapotřebí pro rychlejší chůzi. A tak jsem s batohem na zádech, obrazem pod paží vyrazil směr Florenc. Použil jsem tedy metodu indiánského běhu a snažil jsem se dohnat čas a nezmeškat spoj. Na Florenc jsme se dostal 3 minuty před odjezdem autobusu a cestu jsem tak zvládl za 15 minut místo plánované půlhodinky. Spokojen jsme dopadl do svého sedadla, zpocený a s překonanou únavou. Místo spánku jsme si naordinoval film a z nabídky mě zaujal film Na hraně zítřka (Edge Of Tomorrow). Film mě pohltil a skončil přesně 5 minut před dojezdem do cíle. O půl třetí ráno jsem v povznesené náladě vydal z autobusu v lehce mrazivé noci ke svému autu. Cesta domů už byla rutinní záležitostí. Únava se dostavila právě včas a po návratu domů jsme spokojeně zaplul do peřin a ani mi nevadilo, když mi budík zvěstoval, že vstávám za č hodiny a vedu děti do školky …